Milý deníčku,
zde takové jedno malé podobenství:
Mrkla. Tak něžně, tak o překot, tak šíleně. Mrkla podruhé, nic. Stál jsem ohromen a říkal jsem si, jestli to je její vůní nebo tím, že před chvíli za okny elegantně vzlétla holubice a zanechala za sebou nesmazatelnou stopu tesknoty. Poté se převalila z boku na bok a pozvala mne k sobě. Šel jsem opatrně, ale šel. Když jsem byl již velmi blízko, zasáhla mne ta vůně. Syčela mi výsměšně do tváře. Věděla to a potutelně se smála. Ne, smála se nahlas, bizarně, řehtala se jako kobyla... A pak jsem se probudil a ucítil znovu tu vůni. Linula se jí ze zápěstí, které se zlomilo, aby podepíralo její spící hlavu. Vstal jsem, šel do koupelny, našel vůni ve skříňce na toaletní potřeby a vrátil se s ní zpět do ložnice. Probudila se a sladce se na mne usmála. Mrštil jsem vůní těsně vedle jejího úsměvu. Podívala se vystrašenýma očima nejdřív na mne a hned potom na flakón, z něhož na podlaze zbyly pouhé střepy. V jednu chvíli jsme poté oba naráz zavadily pohledy o protější bílou stěnu – vězel na ní flek ve tvaru kříže. Sbalila mi kufry a šla si do drogérie koupit novou vůní. Čekal jsem na ni před drogérií, abych jí řekl poslední sbohem. Jenže ona již nevyšla. Když jsem o několik dní později kontaktovat policii, sdělila mi, že si vzala ve skladu drogérie život, protože její oblíbenou vůni přestali vyrábět...
Žádné komentáře:
Okomentovat