Čeští sklářští designéři ve světě vůní

Sklo se začalo v Evropě ve větší míře užívat jako obal pro denní užívání parfémů a vonných směsí v průběhu 18. století, přestože tato tradice sahá až do starověku.

Pomineme-li univerzální obalové sklo, které sloužilo k uchovávání většího množství voňavek, prosadily se v době baroka a rokoka dva typy toaletního skla - dekorativní (zhotovované ve sklárnách a rafinériích jako finální výrobek pro individuálního zákazníka a prodávané bez náplně) a zakázkové pro komerční balení (vyráběné na objednávku pro konkrétního výrobce vůně či kosmetiky a určitý přípravek). Zatímco do poloviny 19. století dominoval první ze zmíněných typů, poté se začala karta obracet.

Toaletní sklo - a zejména flakón jako jeho základní typ - se po polovině 18. století stalo doslova módním hitem. Nejinak tomu bylo v Čechách. Jednalo se zejména o drobné flakónky na vonné soli a silné parfémy, které se ve velkém množství zhotovovaly například v oblasti Jizerských hor a Krkonoš. Jednalo se o výrobky z čirého a později i barevného foukaného, lisofoukaného, případně v kovových kleštích mačkaného skla zdobeného brusem, malbou, zlacením či rytinou. Jako předmět masové spotřeby se proto drobná flakonérie logicky stala jednou z prvních obětí mechanizace sklářské výroby reprezentované v tomtop případě strojním lisováním skla. Právě sériová výroba tohoto typu skla se stala v polovině 19. století jedním z terčů ostré kritiky anglických estetiků Williama Morrise a Johna Ruskina, na níž ilustrovali odosobnění průmyslové produkce. Vedle drobné flakonérie, která byla určena opravdu pro každého, si však mnozí zákazníci žádali i větší typy flakónů z ručně opracovaného skla zdobeného různými rafinačními technikami.

Velkým impulzem pro výrobu toaletního skla byl v poslední čtvrtině 19. století objev syntetických vonných esencí, které v parfémech začaly nahrazovat drahé přírodní složky. Módní voňavka se tak stala dostupná i těm, kteří neoplývali penězi a byli proto dříve odkázání jen na několik typů laciných parfémů, například růžovovu vodu. Je nasnadě, že drahé parfémy se komponovat nepřestaly, jen dostaly řadu levnějších "bratříčků". S větší cenovou dostupností vůní a jejich specifikací (teprve v tomto období se začaly voňavky dělit na pánské a dámské) rostl též počet parfemářů, kteří si nechávali ve sklárnách v sériích zhotovovat flakóny na své kompozice. To byla samozřejmě výzva pro sklářské podnikatele všeho druhu. Bylo jen otázkou času, kdy do tohoto obchodního vztahu vstoupí profesionální designér, aby se z indiferentního obalu s etiketou stala výtvarně pojatá schránka, která bude tvořit celek s esencí, kterou ukrývá. Doslova za zosobnění této tendence lze považovat francouzského zlatníka, sklářského výtvarníka a podnikatele René Laliquea, jenž v roce 1908 zavedl jako první na světe sériovou výrobu zakázkové lisované umělecky pojaté flakonérie. Mezi jeho první zákazníky patřil parfemář François Coty.

Obecně lze říci, že zatímco v Evropě počátky spolupráce sklářských firem s profesionálními designéry spadají do druhé poloviny 19. století (např. Val St. Lambert v Belgii), v Čechách byly první krůčky učiněny až na konci tohoto věku. Příkladů v toaletním skle však není mnoho, a i tak se týkají výhradně dekorativního typu - návrhy luxusního toaletního skla od výtvarníků sdružených ve Wiener Wersktätte (Josef Hoffmann) nechaly zrealizovat vídeňská obchodní firma J. & L. Lobmeyr, biedermeierskou tradici rozvíjela sklárna Johann Meyr´s Neffe Adolfov. Zajímavé vzory vzešly též z odborných sklářských škol v Kamenickém Šenově a Novém Boru. Zcela ojedinělým zjevem - i v kontextu světového sklářství - jsou pak "lidovou" malbou zdobené flakóny Zdeňky Braunerové.

Zakázkové toaletní sklo si muselo na své designéry počkat až do období po roce 1918, kdy si čeští výrobci parfumerie uvědomili význam kvalitního a originálního komerčního balení parfémů. Po roce 1925 je doložena řada příkladů, kdy čeští výrobci kosmetiky měli sady toaletního skla určené pro konkrétní typ kosmetiky a parfémů (kolekce EVONA, MORANA, JOLA, ELIDA). Jedny z prvních flakónů s uměleckými ambicemi určených pro české zakázkové parfémy navrhl v roce 1927 Jan Kořínek.

Od dvacátých let 20. století výrazně vzrostla role designérů při vzorování českého skla obecně, což se samozřejmě promítlo i v dekorativním toaletním skle. Jen výjimečně však prvotřídní návrhář pracoval výhradně pro jednu sklářskou firmu, jako například Jan Urban a Robert Eschler pro sklárnu Moser nebo Rudolf Schrötter pro firmu Josef Inwald. Vzorování dekorativního toaletního skla se po roce 1918 věnovali designéři působící na severočeských odborných sklářských školách (Adolf Beckert, Heinrich Strehblow, Alexander Pfohl) či absolventi pražské UMPRUM (Artur Pleva, František Pazourek). Zpřetrhány nebyly ani tradiční vazby na Rakousko (Ena Rottenberg, Vally Wieselthier) a naopak byly navázány nové, například na Francii (André Fau) nebo Německo (Heinrich Hussmann, Bruno Mauder). Zdaleka však neznáme všechna jména a identifikace prací jednotlivých designérů je velice složitá, a to i vzhledem k častému kopírování úspěšných vzorů, které na sebe nenechávalo dlouho čekat.

Po roce 1945 setrvala výroba toaletního skla v prvních poválečných letech i pod novými značkami ve většině znárodněných a vyvlastněných firem u vzorů osvědčených již před vypuknutím druhé světové války. Převrat v Československu v roce 1948 pak přinesl mimo jiné nový vztahu k luxusu (a tedy i kosmetice), který byl komunistickými ideology odsuzován jako zbytečnost.

Teprve v souvislosti s oživením zájmu o průmyslový design v průběhu 50. let 20. století se začaly objevovat vedle zejména v "kapitalistickém" zahraničí (západní Evropa, USA, nově Austrálie) stále žádaných tradičních vzorů dekorativního toaletního skla nové typy jak ručně tvarované tak lisované flakonérie. Například v roce 1958 vyvzorovaly novinkové toaletní soupravy z lisovaného křišťálového skla sklárny v Libochovicích a Heřmanově Huti. V tomto období byly v n. p. Jablonecké sklárny Desná realizovány výtečné a v mnoha ohledech nadčasové návrhy flakonérie Václava Plátka. Značných inovací se po roce 1955 dočkala výroba toaletního skla v Harrachově - Novém Světě. Zlom znamenal příchod výtvarníka Milana Meteláka, zatavování textilního vlákna do skla (HARRTIL) a zdokonalení techniky zatavování bublinek do masy skla. Ve sklárnách Umělecké sklo v Novém Boru během 50. let realizovala své návrhy autorských flakónů Ludvika Smrčková.

V 60. a 70. letech 20. století navrhoval tvarově progresivní flakonérii pro n. p. Jablonecké sklárny Václav Hanuš, jemuž se podařilo spojit tradiční tvarosloví s novými trendy. V 80. letech pak vzešlo z n. p. Sklárny Bohemia Poděbrady několik zajímavých vzorů toaletního skla z bohatě broušeného olovnatého skla (designéři Josef Pravec, Dagmar Kudrová či Jiří Řepásek). I po roce 1989 v Čechách vzniklo několik návrhů dekorativních toaletních skel - například kolekce výtvarně velmi zdařilých i komerčně úspěšných flakónů Karoliny Kopřivové pro firmu Moser (1998) a flakóny KARAKTIT Rony Plesla, jež zhotovila desenská firma Ornela a. s. (1999). Trend obliby retro vzorů dekorativního toaletního skla z období mezi světovými válkami, jenž byl nastolen již po roce 1945, však stále trvá a nic nenaznačuje tomu, že by se situace měla v dohledné době změnit. Světu dnešních vůní již jednoznačně dominují kultivovaná komerční balení (nejen ta skleněná) a dekorativní toaletní sklo - včetně nových vzorů - je spíše sběratelskou záležitostí.

Zdroj: www.czechdesign.cz (Petr Nový)